Pravidelní milenci

Francie 2005 / 185 min. / od 15 let / titulky

Režie: PHILIPPE GARREL / Scénář: Marc Cholodenko, Arlette Langmannová, Philippe Garrel / Kamera: William Lubtchanski / Hudba: Jean-Claude Vannier / Hrají: Louis Garrel, Eric Rulliat, Maurice Garrel, Clotilde Hesme, Julien Lucas ad.

Osudy těch, kteří chtěli změnit svět a nedovedli změnit sami sebe. Píše se rok 1968, na pařížských ulicích rostou barikády a všichni, které sledujeme, se účastní šarvátek s policií, protože jsou nespokojeni se svými životy a věří v osvobodivou sílu revoluce. Černo-bílý (doslova!) tříhodinový snímek je dílem režiséra intelektuálských pocitových filmů Philippa Garrela, autora snímků zkoumajících lidský osud ve víru doby a prostředí. V dějovém rámci sudentských rebelií v Paříži roku 1968 a v období následujícího „kocovinového“ roku 1969 sleduje Garrel příběh několika studentů – chlapců i dívek – jež tápou ve existenciálních problémech dospívání i nejistotě politické situace. Zapojují se do revolučních akcí, přitom však hledají svou odpověď na základní otázku co počít s vlastním životem, na jehož prahu stojí. Citlivá zranitelnost mládí je tu vystavena prvním skutečným střetům s konformní společností. Výsledkem jsou zklamání a deziluze, zmírňované pozitivními vzájemnými vztahy, založenými na přátelství a lásce. Koketování s výkladem marxistických a anarchistických teorií však Garrelův snímek posouvá z polohy sociálně psychologické sondy do roviny společenskokritické eseje, notně zašifrované myšlenkovými i formálními jinotaji. Garrel srovnává v dobové nekomentované vsuvce počínání mladých anarchistů s účastníky Velké francouzské revoluce, vyzdvihuje plynutí času jako dějinotvorný prvek, nechává zaznít věty o vzájemné nepochopitelnosti lidského konání, připomínající Sartrovy teze. Ocenění: Stříbrný lev za nejlepší režii a Cena za nejlepší kameru na MFF v Benátkách 2005, Cena Louise Delluca za rok 2005, César pro nejslibnějšího mladého herce roku 2005 (Louis Garrel) ad.