Příběhy obyčejného šílenství

Itálie / Francie 1981, 101 min.

Režie: MARCO FERRERI / Hrají: Ben Gazzara, Ornella Muti, Susan Tyrrell ad.

Snímek vychází ze stejnojmenné knihy Charlese Bukowského a představuje verzi jeho samého (ve filmu se jmenuje Charles Serking), jak se potuluje temnými zákoutími Los Angeles a přichází do kontaktu s „poraženými, poblblými a proklatými“ (…). Celkový vývoj filmu se počítá na Serkingovy styky se šesti ženami, každá z nich zastupuje jinou touhu a odlišné komplikace. Mezi tyto postavy patří uprchlá zlodějka (Wendy Welles), bývalá manželka (Tanya Lopert), vdova (Judith Drake), silně rozrušená svůdnice (Susan Tyrrell), raněná prostitutka (Ornella Muti) a nevinná dospívající dívka (Katya Berger). Film představuje muže tak nejistého světem okolo, že se nedokáže obejít bez svého drinku a těchto romantických a sexuálních vztahů. Jako ve Velké žranici, i zde převládá závislost. Serking a jeho hra na ženy ospravedlňuje odpovídající scestné chování, protože je to snadnější, než čelit zotavení. Význam filmu spočívá v pořadí žen, se kterými se Serking setkává, a ve stupňující se intenzitě efektu, který na něj každá z nich má. Zlodějka ho jen svede a okrade, bývalá manželka mu spílá, ale umožňuje mu nezodpovědnost, a svůdkyně ho zradí tak, že ho po „akci“ nechá zatknout. Každé z těchto setkání obsahuje chvíle černého humoru (…).

Jenže když se Serking setká s ostatními ženami, stane se něco ještě vážnějšího. Chvíle strávené s vdovou, se kterou se setká náhodou, vedou možná k nejsilnějšímu okamžiku pochopení v celém filmu. Ferreri je opět opatrný, aby se příliš nenimral v neštěstí postavy, používá zde ale svého strategického detailu, jež zprostředkovává vhled do původu Serkingova utrpení. V postavě prostitutky Cass Serking nalézá osobu, kterou touží ochraňovat a spasit. Jeho altruismus se mísí s touhou, ale jak se vztah prohlubuje a Cass se ukazuje být dokonce ještě víc narušená než sám Serking, jeho zájem o ni se transformuje na záchrannou misi. V této části film trochu připomíná Taxikáře (…).

Ferreri vznáší otázku, a diváci jsou zodpovědní za odpověď. Ferreriho dílo odvážně podporuje své diváky, aby uvažovali o svých vlastních bojích a choutkách, a přitom používá utrpení na plátně k tomu, aby docílilo u diváků poznání, i když postavy ve své ignoranci nadále směřují k zániku.

Z recenze Thomase Britta, publikované 27. 5. 2009 na Obsolete Reality: The Cinema of Marco Ferreri: http://marcoferreri.weebly.com/, přeložila Marie Meixnerová.